Už zase běhám

13. srpna 2017 v 21:08 | Jája |  Ze života
Běhání jsem si před pár lety zamilovala. Byl to můj oblíbený koníček a skvělý útěk z reality. Nebyl pro mě lepší relax než se jít proběhnout. Nikdy jsem neběhala nijak extra rychle ani nijak extra daleko. Když jsem začínala vůbec jsem nevěděla kolik toho mám jako třeba napoprvé uběhnout, nebo jakým stylem a tak. Prostě jsem šla běhat a tak jsem běžela. A běžela jsem tak dlouho dokud jsem prostě mohla až jsem oběhla celou dráhu pro bruslaře o které jsem později zjistila, že má 5km. Dobře, to asi napoprvé nebylo tak špatný, ale protože jsem se druhej den a ještě další dva dny potom nemohla skoro ani pohnout, rozhodla jsem se, že příště poběžím míň. A začalo mě to bavit. Hodně. Tak jsem si pořídila i svoje první běžecký boty a našla si i svůj běžeckej styl. Potom, co jsem začala běhat častěji pro mě 5km byla brnkačka a tak jsem mohla začít trasy prodlužovat až jsem se dostala na 10km. Nikdy jsem neřešila jak rychle běhám a ani jsem na to neměla žádnou aplikaci v mobilu. Teď mě celkem mrzí, že jsem si to nezaznamenávala. Tu svou 10km trasu jsem běhávala celý prázdniny a to obden. Až jsem se dostala do fáze kdy jsem to uběhla za 45min. Na holku dobrý ne? Měla jsem radost ze svýho výkonu a pokaždé když jsem doběhla měla jsem parádně vyčištěnou hlavu. A pak se to stalo. Našla jsem si přítele a vykašlala jsem se na to. Večery, kdy jsem chodila běhat jsem trávila s ním. Ale protože mi běhání chybělo, našla jsem si super kopcovitou trasu v okolí jeho domova. A pak začaly ty bolesti. Nejenom při běhání, ale pořád. Břicho. Už je to víc než rok. Víc než rok chození po doktorech a ani operace nepomohla. Břicho bolí dál. Při běhu mě to ale vždycky bolelo tak moc, že jsem potom nemohla ani běžet, ani jít. Doktoři si myslí, že simuluju. Za ten rok, co s tou bolestí žiju, jsem se naučila ji ignorovat. Já vím, že to asi není nejlepší způsob, ale jsem paličatá a žádná pitomá bolest mi moje koníčky brát nebude. Začínám pomalu a postupně. A břicho bolí, ale já na to kašlu.
 

Ale já bych neměnila

19. července 2017 v 9:39 | Jája |  Ze života
Co bych tak chtěla změnit na svém životě? Zamyslím se, asi nic. Možná bych už chtěla mít vystudovanou školu, ale tenhle proces nijak neurychlím. Navíc jsem si ji vybrala sama a chodím tam dobrovolně. (Jo a taky budu dobrovolně dělat jednu blbou zkoušku až v září, ale tohle bych spíš měla zařadit pod: "kdybych tak mohla změnit naši školu.")
Ale jinak? Můj život je vlastně dost super. Mám skvělého přítele, skvělé přátele (na ty méně skvělé kašlu) a fajn brigádu (kterou by zvládala i méně cvičená opička),při které mám čas psát články na blog. A pořád mám čas ma svoje koníčky. Jooo to je život, záviďte mi. Ale možná nebudete závidět, protože si při čtení tohoto článku třeba řeknete že je to fakt nuda. Nebo si třeba uvědomíte, že by jste také neměnili. Protože jaký má smysl dumat nad starými chybami, když můžete pokračovat dál.

Z vegetariána opět všežravcem

27. června 2017 v 11:37 | Jája |  Ze života
Nenapíšu, že jsem znova masožravcem a nenapíšu! Lidé všežravci si sice velice rádi říkají "masožravci", ale co jedí k řízku za přílohu? Sekanou? No, asi těžko...
Lidi co nadávají na vegetariány a vegany mi přijdou prostě nějakým způsobem omezení. Nikdy jsem se v životě nesetkala s vegetariánem/veganem(dále už jen veg**an), který by mi to horem dolem cpal. Snad jediný důvod proč vám veg**an musí říct že je veg**an je ten, že když mu nabízíte maso, odmítne vás. Vypadá to pak nějak takhle:
A: Dáš si párek??
B: Ne, dík.
A: Ježiši a jako proč? Seš snad veg**an??
B: Jo
A: OMG!!! Přestaň to všem dokola cpát nikoho to nezajímá!! (plus nějaký trapně vtipný komentář o tom, že rostlinky jsou taky živé a ať radši jíme kameny)

Dva roky jsem byla vegetarián. Teď už píšu vegetarián, do veganství bych osobně nešla. (Ano stalo se mi, že jsem po čas svého vegetariánství jedla třeba jeden týden jako vegan, ale to bylo čistě náhodně a nebo jsme zrovna neměli doma vajíčka)
Dneska už se můžu opět řadit mezi "všeřzavce", ikdyž masa jím oproti tomu jak jsem ho jedla před svou vegetariánskou etapou mnohem méně. Důvod? Asi se mi nějakým způsobem změnila chuť. A když už do sebe nějaké to masu nacpu tak je to kuřecí.

Ale proč už teda vegetariánem nejsem?
Všechny zarputilé veg**any asi teď pěkně naštvu, protože jsem si asi dostatečně nestála za svým a zkrátka a dobře jsem se svého přesvědčení vzdala, ale našla jsem si přítele, který jednoduše vegetariánskému stylu života neholduje (a mě by ani nenapadlo ho na vegetriánství obracet) a zjistila jsem, že je to hodně těžké skloubit.
A tak postupem času začaly moje drobné vyjímky, kdy jsem si dala maso a z vyjímek se stalo pravidlo a z pojídání masa se stal opět normál. Rozumějme normál takový, že se v mém jídelníčku objeví maso v hlavním jídle jednou za týden a sem tam si dám na rohlík šunku. Víc toho po mě ani nikdo nemůže chtít. Ještě teď občas maso odmítám, když mi přijde, že jsem ho prostě momentálně přejedlá. Ale už jako důvod neříkám, že jsem vegetariánka, ale že jsem prostě jenom vybíravá.
Za svoje vegetariánské období jsem si oblíbila spoustu vegetariánských receptů, kterých se ale jen tak nevzdám. Takže budu oproti svým přátelům vždycky ta "co jí ty divný věci". (Třeba když si zabalím na oběd zeleninový salát se sójovými boby, nebo pohankovou kaši, kterou musí vždycky někdo "vtipně" okomentovat, že vypadá jako by ji už někdo předtím jedl).

A jak se na to tvářilo okolí?
Doma byli neskutečně šťastní, že přece jenom možná neumřu.(pro někoho se prostě strava bez masa rovná smrti). A moji přátelé to komentovali slovy: "Konečně jsi dostala rozum." Ale já si nemyslím, že být vegetariánem byla chyba, bohužel se mi do současné etapy života vegetariánství nehodí. Ale, kdo ví, někdy se k tomu stylu života zase vrátím. Pořád mi je těch zvířat líto. I těch na mým talířku, ale já je teď potřebuju. Nemůžu pro ně udělat víc, než jim v duchu poděkovat, že mi pomáhají přežít.

A něco na závěr:
Nemám absolutně nic proti lidem co maso nejí, problém začnu mít až s těma, co mi budou říkat že jsem zrůda jen proto, že maso jím. Ani já když jsem maso nejedla, jsem nikoho nepřesvědčovala o tom, ať ho přestane jíst taky. Je to jednoduše na každém z nás, co se rozhodneme, že budeme jíst.
Ale myslím si, že dokud lidé nedostanou trochu rozumu souboje veg**ani vs. "masožravci." tu budou pořád.
A co vy, jak pohlížíte na vegetariánství a veganství?
 


Kuřecí placky

23. června 2017 v 11:07 | Jája |  Recepty
Do mísy dáme:
cibuli nakrájenou na kostičky
sůl, pepř, koření podle chuti
prolisujeme dva stroužky česneku
kari
tři lžičky solamylu
lžíci hořčice
tři celá vejce

celou směs promícháme a přidáme do ní na nudličky nakrájená kuřecí prsa (na tři vejce vystačí 500g kuřecích prs)
dáme to do ledničky a necháme den odležet (aspoň přes noc)

Po tom ze směsi děláme kuřecí "palačinky" na pánvi s troškou oleje.
Je potřeba to udělat na mírném ohni nebo to dopadne takhle.

A nebo když se vám celá placka potrhá a tak si radši řeknete že z toho uděláte "míchaná vejce" s kuřecím

I přes moje neschopný kuchařský schopnosti (asi jsem prostě neměla den) to chutnalo fakt dobře. Ráda bych sem dala nějakej víc reprezentativní obrázek, ale všechny povedený placky se snědly dřív než jsem je stačila vyfotit.

Jídlo- rozcestník

22. června 2017 v 20:26 | Jája |  Jídlo

Recepty

Co jsem jedla

Jídlo


Kam dál

Blog byl založen 14.12.2014